„Byl jsem přitom“ volám šťastně podle slavné knížky a filmu, které jsou pochopitelně o něčem úplně jiném. Byl jsem přitom, když Václav Břicháček od počátku devadesátých let zásadně ovlivňoval několik skautských generací, konkrétně na lesních školách vodních skautů a taky tam, co bydlím, v Třebíči a okolí.
Vodácké lesní školy bývaly každý lichý rok na Lavičkách na Dalešické přehradě a Václav byl pozván hned na tu první v srpnu 1991. Dneska už je to promlčené, ale začátek první lesní školy vodních skautů po dvaceti letech normalizace se tak úplně nevydařil. Místo abychom vypluli na vodu a vyrazili do lesů, dřepěli jsme už třetí den v zátoce a poslouchali Jumbovo vypravování o tom, jak ryby jí dvěma vidličkami (nebo noži?). Jumbo Burghausere, který už jsi také na druhém břehu, promiň, ale já tehdy trpěl a zachránil mě právě Václav, když se přihlásil, že povede ranní cvičení. Přišel v černých trenýrkách až ke kolenům a ohlásil rozcvičku ve stylu „kaliméro“, což řecky znamená dobrý den. Pro mě byl do té doby Kalimero jenom kačer z večerníčku, když jsem byl malý kluk. Nikdy už se nedozvím, jestli poznal, že máme teoretických přednášek, při kterých se nikdo nezajímal o to, co si myslíme, plné zuby, nebo jestli to byl jeho obvyklý postup, ale atmosféru naprosto obrátil. Už jsme se necítili jako učedníci, konečně se s námi jednalo jako s dospělými (většině z nás bylo kolem třiceti…) a rovnocennými. Ten pocit rovnosti, ve skautingu daný jako málokde jinde, nám musel přinést on, vysokoškolský učitel, na jehož – když jsem se o něm zmínil před známým publicistou Jiřím Černým – adresu pravil tento: „Jestli myslíte toho slavného…“
Myslel jsem toho slavného, jemuž jsme říkali Gigant, a teprve když jsem začal jezdit na Špalkův odbor pro vzdělávání činovníků, došlo mi, že mnohem lepší je oslovení křestním jménem. Václav Břicháček se přece za Giganta nikdy nepovažoval…
Ochotně přijal pozvání na další lesní školy i na návštěvu skautů z třebíčského okresu a vždycky to byl zážitek. Zážitek pro nás. Jestli pro něj, už se taky nezeptám. Rozhodně jsme ho potěšili, když jsme ho jednou po programu pro rovery v klubovně na Kostnické ulici odvezli do Jaroměřic, kde se v domě Otakara Březiny setkal s Ferdinandem Höfferem, starým skautem a předsedou březinologické společnosti. Chodili jsme kolem nich po špičkách, nejspíš si povídali o básníkovi.
Nás zas potěšil „hrami na spolupráci“. To jsme neznali: běžíte maraton, ale ne proti sobě, naopak čím dřív ho zaběhnete štafetově, tím líp pro všechny. Stojíte proti sobě ve čtyřech družstvech před labyrintem z pádel a ešusů a domlouváte se tak, aby VŠICHNI členové VŠECH družstev přešli na druhou stranu. Pro soutěživé typy hrůza, pro mne jedna z nejúžasnějších věcí. Bludiště z pádel a ešusů nám poprvé postavil na Lavičkách na louce pod stany, nechtějte po mně, v kterém roce, našel bych to v denících a diářích, ale o to přece nejde.
Taky už nevím přesně, kdy jsme ho vzali do Koutů k tamním Ostrovanům. Několik vesnic v kopcích na konci okresu vytvořilo středisko, které mělo přímo v názvu základ Václavova oblíbeného odborného termínu „ostrůvky pozitivní deviace“. Zavlekli nás nad Kamenicí do nějakého lomu v lese a nutili účastnit se hry, v níž jsem tušil tvrďárnu v náročném terénu. Vrazili nám do rukou svíčky a já v duchu proklel všechny Ostrovany. To si nevšimli, že Václav jde o holi? Po vysvětlení pravidel jsem je zase odprosil. O světýlka svíček se nebojovalo, naopak se vzájemně připalovalo s předepsanou formulí „prosím tě, dej mi napálit svoje světýlko“, doplněnou pohlazením po tváři. Hra přesně v tom stylu, jaký nám Václav nenásilně přihrával.
Poslední větší Václavovo vystoupení pro vodní skauty, u kterého jsem asistoval, proběhlo to léto, kdy jsme opustili Lavičky a přestěhovali lesní školu pod Stvořidla. Jeho program byl navíc naplánován na půdu záchranné stanice vyder v nedalekém Pavlově, a protože jsme si ten rok hráli na „Rádio Stvořidla“, byl v programovém schématu zařazen do rubriky nazvané Na okraj dne nebo dokonce Živá slova. To už dneska nikdo neví, ale takové byly názvy pořadů šíleného komunistického akademika Zdeňka Nejedlého. Já ho naštěstí nezažil, takže mi to přišlo vtipné. Václav měl velký smysl pro humor, pochechtával se, i když zjistil, že je v Živých slovech, ale stejně jsem z jeho reakce pochopil, že udělat to někomu jinému, měli bychom po vysílání.
To bylo v létě 2001. Tehdy už jsem vycouvával z hlavního kapitanátu i odboru pro výchovu činovníků a Václavovi jsem pak posílal jen péefky. Na tu loňskou přišla odpověď, že se snad na nějaké akci brzo potkáme, na letošní nepřišlo nic. Ve čtvrtek večer mi došlo, že jsem zase něco prošvihl. Teprve teď mi dochází, jak velký vliv má Václav Břicháček od srpna roku 1991 na to, co jsem dělal ve skautu, ve škole a vůbec. Jsem blbec.
Milan Zeibert – Ježek